El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Úterý, 16. 9. 2014., 9. den: Navarrete - Azofra, 24,1 km
Z Navarrete jsme vyšli ještě za tmy. Nějakou dobu jsme pochodovali opět vedle silnice, prošli kolem krásně zdobené brány Puerta Romanica, odbočili na polní cestu ale zakrátko jsme se zase ocitli vedle dálnice. Poblíž této trasy Camina leží vesnice Sotés és Ventosa, obě mají albergy, z nichž San Saturnino ve Ventose je proslulý co by velmi dobrá soukromá ubytovna. Na dalším úseku, téměř až do Najery lemují cestu vinice, čehož jsme samosebou patřičně využili. Vloni jsem kvůli jedné kešce u Trícia z Camina před Najerou odbočil a díky té odbočce vynechal její nezáživné východní předměstí. Letos jsem jím prošel ale nepamatuji si z toho úseku nic jiného, než že jsem neustále vyhlížel, kdy se už konečně objeví ty rudé skály za městem. Ty skály je vidět z velké dálky už mnohem dříve když ale člověk dorazí k mostu a uvidítu strmou stěnu, dýchající přímo do zátylků domkům na protějším břehu Najerilly, zanechá to v jeho mysli velmi silný dojem.
Ve městě se právě chystala nějaká slavnost, při jejíž příležitosti se měly konat býčí zápasy. Eva by se stůj co stůj chtěla této podívané účastnit a chvíli se vážně zabývala myšlenkou, že bychom tu měli zůstat. Naštěstí se mi ji ale podařilo přemluvit, abychom šli dál, že albergy v Najeře nemají moc dobré renomé, a že máme ještě dost času dojít do Azofry, kde je naopak municipal alberg s velmi dobrou pověstí. A taky jsme potřebovali ještě nakoupit potraviny. Jeden místní občan sice tvrdil, že je kvůli svátku Supermercado zavřené, ale protože jsme byli poblíž (pamatoval jsem si ten obchod) šel jsem se přesvědčit a zjistil, že se pán naštěstí mýlil. Poté, co jsme pořádně nakoupili, dobelhali jsme se s tou nadváhou do parčíku na konci města, sedli na "loňskou" lavičku, sundali boty i ponožky a užívaje sluníčka se vydatně jsme se naobědvali.
Bezprostředně poté následoval strmý výstup na výšinu Alto da Najera, s plným žaludkem sice trochu těžký, naštěstí ale ne příliš dlouhý. Na vrchu pak podél prašné ale již vodorovné cesty, až k horizontu pokračovaly vinice. Všiml jsem si, že ve druhé řadě jsou bílé hrozny a protože až doposud jsme jedli jen červené, museli jsme ty bílé otestovat :-). Na tomto úseku cesty a občas i později se objevily dřevěné sloupy, na nichž je tabulka s počtem kilometrů zbývajících do Santiaga. Tady nám ukazovala 580 km, což znamená, že jsem dosud urazili zhruba 220 km.
Zbývající 4 km do Azofry jsme zvládli v pohodě. Poté, co jsme se zaregistrovali v albergu a vyzuli si boty, začal jsem hledat ruksak, který si běžně sundáváme jako první. Prohlédl jsemokolí lavičky před recepcí, vykouknu před dveře, kde jsme si odložili boty, ruksak nikde. "Evo, neviděla jsi náhodou, kam jsem si dal ruksak?"- ptám se zoufale. "Máš ho na zádech" - říká Eva a oba se dobře zasmějeme.
Ani sem jsme nedorazili příliš brzy a tak se nám dostalo lůžko až nahoře, ve druhém patře. Pokoje jsou dvoulůžkové, na každém poschodí jich je 10, je tu tedy místo pro 60 poutníků. Samotný alberg stojí za těch 7 € ale časově omezené wifi je ale třeba platit zvlášť, proto jsme odešli k nedalekému baru, kde bylo možno napojit se zadarmo. K večeru se zdvihl čerstvý vítr, vyprané šaty nám rychle schly, kdo je však neměl na šňůrách přichycené kolíčky, tomu se válely po zemi.